Krkonose [antikvár]

1 , i I M- i, I ,¦1,1 ¦ , -1 I ' ' ¦ ^ ' ' J 'i • 'x Nad knihou Zdenka Feyfara si clovék ze vseho nejdfív uvédomí ten stary a vzdycky novy zázrak fotografié. Cerná a bílá, a skála sedych variant v té carodéjné smési dvou základních barev. Ale jaky z toho zavane prudk;^, barevny, vonn;^ a sladky dech! Drsná klec a hedvábná tráva, jahody, seno a houby, teply závan podzimního tleni, svéáí a mrazivá vüné snéhu. Obrovská vólnost vysokého nebe a oblakú, pfísny fád skalnatych kopcú a pospéch potokü, divoká zméí vétví a kmenü po vichfici a boufce. Clovék si prebírá obrázek za obrázkem a ted' se to hrne a útocí na paméí, na vsechny smysly. Z hlubiny vzpomínek vyplouvaji zapomenuté vjemy. Krkonose détství, skolních let, poutí téméf náboznych, které dávaly poznat ten pocit pevné zástity hranicních hor. Krkonose z cetby, z maleb, z pfekrásnych studií jazykovédnych. Vzdycky byl nékde blízko nás ten prastary krásny rám okolo obrazu nasí zemé. A kdyz se nám na nékolik let ztratil, kdyz nase vlast vypadla z prastarého rámu, byla to katastrofa, nad níz se tajil dech. Od nejútlejsího détství jsem vidala Krkonose jako barevny obrys nad obzorem domova. Nékdy byl tmavomodry, nékdy jen prüsvitny jako lehky stín a viditelny jen proto, 2e jsem pfesné védela, kde jej mám hledat nad Snéhovem, nad Mukafovem a nad Zelezn^ Brodem. A kdyz se Cesky ráj pestfil barvami pozdního podzimu a kfistalovy vzduch pfiblizoval dálky na dosah ruky, stála tam mezi nebem a zemí ta modravá sténa