Krkonose [antikvár]

Nad knihou Zdenka Feyfara si clovék ze vseho nejdfív uvédomí ten stary a vMycky novy zázrak fotografie. Cerná a bílá, a skála sed;^ch variant v té carodéjné smési dvou základních barev. Ale jaky z toho zavane prudk^, barevny, vonny a sladky dech! Drsná klec a hedvábná tráva, jahody, seno a houby, teply závan podzimního tlení, svézí a mrazivá vüné snéhu. Obrovská volnost vysokého nebe a oblakü, pfísny fád skalnat^ch kopcü a pospéch potokü, divoká zméí vétví a kmenú po vichfici a boufce. Clovék si pfebírá obrázek za obrázkem a ted se to hrne a útocí na paméí, na vsechny smysly. Z hlubiny vzpomínek vyplouvají zapomenuté vjemy. Krkonose détství, skolních let, poutí téméf náboznych, které dávaly poznat ten pocit pevné zástity hranicních hor. Krkonose z cetby, z maleb, z pfekrásnych studií jazykovédnych. Vzdycky byl nékde blizko nás ten prastary krásn;^ rám okolo obrazu nasí zemé. A kdyz se nám na nékolik let ztratil, kdyá nase vlast vypadla z prastarého rámu, byla to katastrofa, nad níz se tajil dech. Od nejútlejsího détství jsem vídala Krkonose jako barevny obrys nad obzorem domova. Nékdy byl tmavomodry, nékdy jen prúsvitny jako lehk;^ stín a viditelny jen proto, áe jsem pfesné védéla, kde jej mám hledat nad Snéhovem, nad Mukafovem a nad Zelezn^ Brodem. A kdyz se Cesky ráj pestfii barvami pozdního podzimu a kfist'álov]^ vzduch pfiblüoval dálky na dosah ruky, stála tam mezi nebem a zemí ta modravá sténa