Podle Marí Magdalény [antikvár]

Slysela ho mluvit na trzisti v Antiochii. Muze, ktery se jmenoval Simon, ale zacalo se mu ríkat Petr. Nezmënil se. Rybáf od bfehu Genezaretského jezera si uchoval vzpfímenou postavu i skálopevné rysy obliceje. I pohled, dëtsky a povrchní. Poznávala i nëktera jeho slova. Znela jako ozvëna. „Milujte se navzájem," fekl muz na trzisti. To kdysi ríkával On. Teprve nyní si vsak uvëdomila, ze On nepo-chopil, jak málo lásky lidé v sobë mají. „Milujte se navzájem." Ten urostly muz slova opakoval a z jeho úst znëla jako zákon. \^imla si, ze má duvëfivé oci. O chvíli pozdëji Simon hovofil o svëtle, které se nesmí skryvat. S pfekvapením si uvëdomila, ze On nepoznal, ze jsou lidé odsouzeni ke stínu. To Jeho vlastní svëtlo Ho zaslepilo, pomyslela si. Mozná proto zvolil nejtemnëjsi ze vsech smrtí. Nakonec modlitba, kterou tak dobfe znala: „Otce nás " a lidé se zacali rozcházet. Tu a tam zaznël posmësny smích, ale brzy ustal. Slova Simona Petra méla schopnost zárit, byl v nich odlesk toho, co bylo kdysi feceno. Pozbyla vsak svou tajemnost. Bylo to dávno? Stále to jesté pokracovalo? Cestou domu pfemysiela, jak nenávidí toho velkohubého rybáfe a zastydéla se. Pokusila se módiit: Otce nás, odpusf mi moje zlé myslenky. Pak ji napadlo, ze na shromázdéní neméla chodit, méla se fídit rozumem. Potfebovala mnoho let, aby zapomnéla. Uz si vice ne-vybavovala Jeho tvár, ruce ani oci nebo ústa, která formovala ta podivuhodná slova. I nocní rozkos vytësnila z paméti. Nejtézsí bylo