Rembrandt [antikvár]

ÚVODRembrandt jako clovék strávil svűj zivot hledáním, jak vyjádrit hodnoty, ve které vásnivé véril. Rembrandt geniální umélec" je vseobecné nesprávné chápán jako záhada. Toto je pojetí od základu falesné, protoze jedinou pochopitelnou záhadou je ta, kterou Rembrandt sám uznával: jak klást otázky, na néz není odpovédí; jak vyjádrit tytéz otázky jinym zpűsobem a pritom si byt úplné védőm hranic lidského poznání. Vydal se touto cestou a priznával si, ze není ani andél ani hrísník. Rembrandtovou vásni byla vásen pro vlastní cest a pro integritu jeho uméní.Műzeme tedy ríci, ze Rembrandt byl clovék, ktery mél dobré i spatné vlastnosti. Jeho síla spocívala v tom, ze to akceptoval a ze touzil své slabosti prekonat. Je, napíí-klad, asi pravda, ze po smrti své manzelky Saskie odvrhl zenu, které predtím slíbil, ze se s ni ození. Po jisty cas byla jeho druzkou a tézce snásela jeho odmítnutí. Vyhrozovala mu, ze ho svym obvinéním znicí. At' uz byly podrobnosti této epizody jakékoliv, stací, kdyz rekneme, ze Rembrandt byl odhodlán za své neetické chování nést dűsledky, jen aby si uchoval své mimorádné tvűrcí síly nedotceny. A právé tyto síly mu umoznily prezít nejkrutéjsí nestéstí v jeho rodinném zivoté.Rembrandt chtél vydat ze sebe vsechno. Pojem génia, ktery se tésné pojí k pojmu tvűrcí síly, uz napovídá jakousi nadsmyslovou realitu a umíst'uje umélce na jakousi vyssí rovinu, nad ostatní lidi, kde jeho dílo nevyzaduje, aby bylo pochopeno. V této knize jsme se snazili vyhnout se predstavování Rembrandta génia, ale namísto toho jsme se usilovali zaradit umélce do kontextu jeho doby, abychom mohli objasnit jeho zivot a dílo a lépe pochopit jeho univerzálnost.GÉNIUS ANEB POJEM NADCASOVOSTIUmélci ve Francii a Itálii sedmnáctého století nejcastéji zobrazovali svét zalidnény hrdiny nebo bohy. Tatáz tendence prevazovala v Nizozemí a po jistou dobu se projevovala i v Rembrandtové díle. Ale milovníci uméní, jichz tam bylo mnohem vice nez v kterékoliv jiné evropské zemi, dychtili po jednodussích vyobrazeních, která by blíze zodpovídala kazdodennímu zivotu. Ho-landstí umélci tak byli zbaveni povinnosti vytváíet svét nadlidí. V tomto smyslu Rembrandt, i kdyz züstával jedním z nejúchvatnéjsích umélcű sedmnáctého století, nebyl, prísné vzato, génius. Jeho dílo není vyjádrením umélce, usilujícího se potvrdit svou identitu jako tvűrce nového a odlisného svéta.Na prvním misté bylo jeho prání dosáhnout nejvyssí prícky spolecenského zebrícku, kterému jeho soucasníci prikládali velkou dülezitost. Je pochopitelné, ze potrebo-val získat uréité zabezpecení, aby dosáhl pocitu osobní svobody. Postupné uz se tím mohi pfestat zabyvat. Díváme-li se na Rembrandtovy malby, nepociíujeme potrebu zachovávat uctivou vzdálenost; spíse pristupu-jeme blíze, abychom je lépe pochopili; stáváme se jejich soucástí. Rembrandt netouzil po tom vytvoíit ideál krásy toho druhu, jaky nacházel v soudobé italské a francouz-ské malbé. Uzíval svého úzasného talentu, aby podpoíil vízi, která se v prűbéhu let prohlubovala a získávala na strohosti.Jeho nábozenské scény se brzy zacaly odlisovat od tradicní stylizace jeho soucasníkfi a nabyvat formy svédectví o osobním duchovním hledání. Tu se setkává-me s prekvapujícím paradoxem: jeden z nejvétsích malírű vsech dob zil v Nizozemí, v zemi ovládané protestantskou oligarchií. Tento paradox je vsak jen5