Tradice Lidové Tvorby [antikvár]

" , 1 : VI,.' ¦n : (Ví/V,',V,i'i r Mr ' i' I ' ' ,'iî,iii' ' , l'i" '1 , fl-r. llii'^' ' ¦. IV,on., Lidová kultura tvorila vzdy soucást jednotné dobové kultury a nálezela té cásti obyvatel Cech a Moravy, která se sama aktivnë podilela na procesu vyroby. Vymezeni lidové kultury podle jejiho nositele má vsak pouze rámcovy Charakter. Tak jako se vzajemnë pfekryvaly jednotlivé spolecenské skupiny (zvlastë ve stavovsky slozitë dëlené feudální spolecnosti), prolinala se i jejich kultura. Proto neni mozno urcit ostrou hranici lidové kultury ve vztahu ke kultufe ostatnich spolecenskych vrstev, nebof jednotlivé subkultury se do urcité miry navzájem prostupovaly a hranice mela spise ráz pfechodné oblasti, kde se mlslly jednotlivé jevy. Vzhledem ke kulturní vyménë mezi ruznymi vrstvami spolecnosti, jejlz intenzita byla casovë promënliva, neni rov-nëz mozné presnë vymezovat jednotlivé artefakty pouze podle vnëjsiho vzhledu, zpusobu vyroby apod. Ze vsech tëchto duvodu je nëkdy znacnë obtizné urcit, co Ize jestë povazovat za lidové ci zlidovëlé a co jiz za módní, dobové, femeslnického a manufakturniho puvodu. Rada etnografu zahrnuje do souboru oznacovaného jako lidová kultura odiisné pfedmëty — jeho vymezeni má proto casto subjektivní povahu. Pri urcování charak-teru predmëtu z hiediska jejich zafazeni mezi lidové se uplatnují v podstatë dvë základní hlediska — produkcní a recepcní. Prvé povazuje za lidové pouze to, co si vlastní lidové (tedy az do poloviny 19. století v podstatë ven-kovské) prostfedí vytvorilo samo, at' uz samovyrobou, ci v rámci vesnického kolektivu. Tato pfedstava je v podstatë starsí a je spjata s romantickym obdobím pocátkú etnografie. V té dobë se bledala specificnost lidové kultury predevsím v její originalité, nezávislosti na kultufe ostatních spolecenskych skupin. Lidová kultura byla povazo-vána za „dusi národa" — tedy za ozvénu prapúvodní národní kultury. Modernejsí pojetí — recepcní — vymezuje lidovou kulturu ze sirsího hlediska. Za lidové povazuje nejen to, co v rámci lidové pospolitosti vzniklo, ale i to, co bylo prejato z jinych vrstev a co v plné mire zlidovélo. Proces zlidovéní pi'edstavuje jeden z vyznamnych rysu vyvoje lidové kultury. Ani uzití tohoto hlediska vsak není pri charakteristice sledovaného celku hez úskalí. Je tfeba vzdy presnë rozlisovat mezi dvëma formami zlidovëni. Skutecné zlidovëni znamenalo masové pfijetí urcitého jevu, ktery se stal oblíbenym a bëznym, tradicní pospolitost ho plné zacala povazovat za svuj a stal se na dlouhou dobu trvalou soucástí zivota lidu (bëhem nékolika generací se tedy stal jevem tradicním). Naproti tomu docasné rozsí-rení urcitého jevu pod vlivem dobové módy, které se neujalo trvale, ale s dobovou módou zaniklo, není procesem zlidovéní. Takové pfedmëty nepfesly do sféry tradicní, nezlidovély v pravém slova smyslu, v lidové kultufe zily jen krátce a jejich nositelúm nebyla ani dána moznost plné je pfijmout za své. Ve shodé se soucasnym pojetím lidové kultury vycházíme z pojetí druhého a do vybraného souboru zafazu-jeme i nékteré jevy, které Ize charakterizovat jako zlidovëlé (napf. nëkteré vyrobky ze skia, sakrální plastiku). I kdyz je pochopitelné mozno nalézt zlidovélych artefaktü v lidové kultufe podstatnë vice, nebylo úcelem zachytit vsechny, ale vybrat jen nëkolik typickych ukázek, pfedevsím takovych, které jsou povazovány za integrálni soucást lidové kultury. Klícovovu otázkou je nejen urcení horní hranice lidové kultury ve vztahu k dobové kultufe ostatních sociál-ních vrstev, ale také hledisko casové. I kdyz Ize nespornë za lidovou kulturu — ve smyslu charakteristiky lidové kultury jako subkultury té cásti obyvatel, jez se podílela aktivnë na procesu vyroby — povazovat i artefakty napfí-klad ze stfedovéku, etnografie pfesto nepojímá celou problematiku tak siroce. Vétsina studií se zamëfuje na dva rámcové celky — na lidovou kulturu tradicní a na lidovou kulturu soucasnosti. Pod pojmem soucasnost se obvykle chápe období posledních nékolika desítek let, kdy se v düsledku specifického politického, hospodáfského, sociál-ního, a tedy i kulturního vyvoje utváfel svébytny soubor rysu, jez je mozno oznacovat jako soucasnou lidovou kulturu. Tradicní lidovou kulturou se od 19. století, kdy se etnografie formovala jako vëda, oznacuje kultura venkova V období rozpadu feudalismu a nástupu kapitalismu, casové tedy zhruba období od pocátku 18. století do poloviny 19. století. Rada prvkü pfezívala ovsem podstatnë déle — a pfedevsím tyto tzv. tradiőní prvky se staly predmétem PlelenC orobincové oSatky Pletenípomlázky Paliíkování krajky VySivánl opléâka