Vilém Reichmann [antikvár]

1 iHB« 1 ' • - Némám názor na smysl fotográfiáké tvorby. Vím jenom ze musím, tak jako se musí zít. Vilém Reichmann, 1987 Stalo se pomalu pravidlem, ze se nasi umélci nemohli tésit ze svétového uznání. Ideologické i praktické pfekázky tomu bránily. Vilém Reichmann prora-zil bariéra tésné pfed revolucí v roce 1989, kdy vysla némecká monografie jako doprovod k jeho vystavám v Muzeu Bochum a Muzeu modemího uméní ve Vídni. To byl zlom, k némuz mohlo dojít dfív. Uprostfed roku 1991 Reichmann zemfel, aniz se dockal své ceské monografie. Az do svych pétasedmdesátin nevystavoval své soubomé dflo. Nebyly k tomu podrm'nky, ale chybéla i vüle. Plodného autora vzdycky zajímalo co udélal vcera a hlavné co udélá dnes a zítra, neustálé zádosti o zvétsování starych fotografií ho téméf roztrpcovaly. Tvorba pro ného byla zpüsobem bytí, nespojo-val ji se spolecenskym hodnocením a se zvyraznováním vyznamu vlastního dfla a vlastní osoby. Byl spokojen, kdyz jeho kresby a fotografíe mohli lidé uvidét, obesflal z pfesvédcem' i amatérské soutéze. Vycníval nad své okolí vzrüstem i noblesou, ale nic mu nebylo vzdálenéjsí, nez elitáfství. Soubomá vystava, to bylo zdrzení v práci a snad i pfflisné zdúraznování vlastního vyznamu. Jenze bez ní bychom dodnes neméli jasno o pűdorysu a stavbé nevsedního díla, které nelze pfehlédnout na pomyslné mapé evropské poválecné kultury, o samotné fotografii nemluvé. V obecném povédomí byl Reichmann zapsán jako solitér. Nevyhybal se ani uméleckym skupinám, ani spolecenské cinnosti, ale jeho tvorba se fotogra-